Zvláštní znamení touha

Odjakživa jsem jezdil ven. Tedy od šestnácti let. Prvně to bylo na Srbsko, kdy mi v noci vlezl do ucha škvor. Naposledy do Českého Středohoří, kdy jsem zažil zázrak v Sutomi a kdy jsme tam v hospodě vypili všechno pivo. V dobách své největší slávy jsem si balil každý druhý víkend. Teď se dostanu ven tak jednou za rok, zlenivěl jsem. Ale tu touhu po lesích a hvězdách a zamrzlých řekách a horách a podzimních jablkách a ohni v sobě mám pořád.

Proto jsem se zaradoval, když jsem se doslechl o seriálu České televize o trampingu Zvláštní znamení touha. Díky iVysílání jsem nemusel pravidelně vysedávat před televizí, ale podíval jsem se na všechny díly pěkně z postele v mobilu. A neodolal jsem a podíval se i na komentáře k seriálu. Velmi rozporuplné komentáře. Což chápu. Jsem rád, že tenhle projekt vznikl, rád jsem se na všechny díly kouknul, dozvěděl se spoustu nových informací, dostal chuť zase zabalit krámy a vyrazit ven.

Na druhou stranu se mi zdá, že celý seriál je hotový tak z poloviny. Kde jsme my mladí (i přes fakt, že je mi 43 let)? Kde jsou všichni ti čundráci, kteří nemají žádné osady? Kteří nejezdí pod střechu? Seriál je o našich otcích a dědech, ale to je jen část celé subkultury. Kde jsou ti s celtou a psem a kytarou a holkou a šátkem a touhou po lesích a hvězdách a zamrzlých řekách a horách a podzimních jablkách a ohni? Ti, co mají odpor i k celtě nad hlavou, natož k chatě, třebaže v osadě? Seriál končí záběrem na mladé, ale je to záběr na bývalé mladé, vypadá jako z dob, kdy mi bylo těch 16.

Na jednu stranu mě to opominutí mrzí. I přes fakt, že se ven dostanu tak zřídka, se počítám mezi skalní a lesní trampy. Byl jsem leckde a kolikrát ani nevěděl, co je to za místo. Byl jsem na osadě Ztracená naděje, našel jsem jí náhodou a poznal podle zvadla, které jsem našel kdysi doma na dně skříně – ono ZN postavené na hranu. Byl jsem další náhodou na výročním potlachu osady Utah. Náhodou jsem byl na Sluneční pasece Tábornické Unie… Osady jsou pro mne sice romantická místa, nicméně pořád jsou to chaty. Jak zpívá Kapitán Kid: Nežli v lese disponovat vilou…

Celta se mi rozpadla. Boty mám na nic. Ale obnovím oboje a v předjaří vyjedu. A slibuju si, že aspoň jednou za čtvrtletí. A vezmu s sebou svojí starší dceru. A všechny kamarády, co budou chtít. A banjolele. A vůbec. Třeba přibude i záznam do prastarého cancáku, který jsem si psal, pak přestal, pak znovu začal a opět přestal. Howgh!

Příspěvek z rubriky Nezařazené a označen . Bookmark the trvalý odkaz. Trackbacky jsou uzavřeny, ale můžete napsat komentář.

Poslat komentář

Váš e-mail nebude nikdy zveřejněn nebo sdílen. Povinná pole jsou označena *.

*
*

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>