Hudba jinak

Hrát na nějaký hudební nástroj pro mne odjakživa znamenalo přebírat se ve strunách. Kytara, uke-banjo a ukulele. Dovedu si představit, že bych se tak nějak dokázal naučit i na housle, cizí by mi nebyla basa nebo třeba harfa. Zkrátka co má struny, to je mi pochopitelné. Kdysi dávno se mi do ruky dostala trubka a pozoun. Naivně jsem si myslel, že zahraju aspoň večerku. Nakonec jsem byl rád, že jsem vyloudil jeden jediný tón, který navíc zněl, jakoby prděl slon. No uznejte, jak se dá hrát na nástroj, který má jen tři knoflíky!

Koukám, že mám za sebou první odstavec a ještě jsem se nedostal k věci. Hudba jinak. Od té doby, co mi na skříni stojí heligonka začínám chápat, že se dá zahrát i na nástroj bez strun. No vážně, heligonku jsem rozebral a důkladně prohlédl – nemá ani jednu jedinou strunu! Jenom takové plíšky! Učím se na ní měsíc a za tu dobu už dokážu bez chyby zahrát:

– Skákal pes
– Maličká su
– Široký, hluboký
– Andulko šafářova
– Ještě já se podívám
– Na Žižkově
– Ach, du lieber Augustin

a rozdělané mám písničky:

– Hercegovina
– What Shall We Do with the Drunken Sailor

Ale konec chlubení. Heligonka mě uchvátila. Nejdřív jsem se jí bál, nemá struny, zato má strašně moc úplně stejnejch čudlíků. A co nejhůř – jinak hraje, když taháte a jinak když tlačíte! Ovšem stal se nejspíš zázrak, protože heligonka mi sedla do ruky jak zatím žádný jiný hudební nástroj. Musel jsem překonat jednu jedinou obrovskou obtíž, a sice rozdílnou práci prstů při mačkání pravé strany (melodie) a levé strany (basy). V okamžiku, kdy se tohle zlomilo, jako bych prozřel a hra se stala daleko snažší. Druhý problém je zapamatovat si, kdy tahat a kdy tlačit, ale to už není tak hrozné, jako synchronizace obou rukou.

Heligonka mě strašně baví, začal jsem se pomalu stylizovat. Už mám pruhované námořnické triko a sháním nějakou pěkně omšelou c. a k. buřinku velikosti 59. To byste nevěřili, jak obtížně jde buřinka sehnat. Je mi jasné, že jakmile si ji posadím na hlavu a kolem krku uvážu červenej šátek, celej svět se kolem mne zatočí a já se ocitnu v roce 1920 někde v Libeňském přístavním pajzlu… Dejte mi zahrát, pane inšpektóre, dejte mi zahrát, už jsem zase dóle…

Příspěvek z rubriky Nezařazené a označen . Bookmark the trvalý odkaz. Napsat komentář nebo vložit trackback: URL trackbacku.

Komentáře (3)

  1. ondra
    Vloženo 7.10.2008 v 16:15 | Trvalý odkaz

    Na sehnani burinka 59 davam nejakou sanci. Me dela sehnat i nejaky kloubou. To kdyz ma nekdo velikos hlavy 64 je holt v nevyhode.

  2. perkele
    Vloženo 9.3.2009 v 20:35 | Trvalý odkaz

    :) Ahoj Toku,
    hledám info o akordeonech a na koho nenarazím :)
    Dostala jsem k narozeninám chromatickej akordeon a tvoje diato ti závidím :)
    Nevíš o nějakém učiteli?

  3. Vloženo 10.3.2009 v 7:19 | Trvalý odkaz

    Ahoj Perkele! Jestli myslíš učitele na akordeon, tak bohužel neznám nikoho. A zrovna Tobě bych tak rád poradil… Co web? Mlčí?

Poslat komentář

Váš e-mail nebude nikdy zveřejněn nebo sdílen. Povinná pole jsou označena *.

*
*

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>