O hledání tajemného nástroje

Vyprávění Kapitána Kida o jeho cestě za uke-banjo: "Když jsem ve válečných i poválečných letech bydlíval ve Strašnicích, přesněji řečeno na Skalce, chodívali jsme v neděli do kina ABC, případně do Vesny. V bývalém ABC je dneska nějaká herna a ve Vesně nic, neboť místo staré secesní budovy s restaurací v přízemí a kinem v poschodí tam stojí cosi zcela jiného, mnohem ohavnějšího a hlavně mnohem méně sloužícího veřejnosti. Někdy v roce 1946 jsme s partou ze Skalky podnikli výpravu do kina (my ovšem říkali do bijáku) ABC na film, který měl být anglickou veselohrou a jmenoval se "Já nic, já muzikant". Neměl jsem tušení, jak ten film ovlivní můj další život!

Samozřejmě to úzce souvisí se vztahem mé generace k muzice. Tak jako dnes se rozjívení postpuberťáci (to neznamená pubertální listonoše, nýbrž puberťáky, kteří už dle věku i vlastního přesvědčení jaksi puberťáky nejsou, leč přesto v nich z puberty ještě mnoho zůstalo) věnují podivnému poskakování a cukání rameny za podivné hudby nehudby (nevím, jestli se nemýlím soudě tak jen dle televizních reklam), zkoušeli jsme my šlapat zelí v rytmech, kterým se říkalo holanďan, a to samozřejmě na hudbu, které jsme souhrnně říkali jazz, ačkoli to snad všechno jazz nebyl. Ten anglický film nás pochopitelně zaujal, neboť jsme si od něj slibovali nevšední jazzové zážitky. Onen hudební styl jsme vlastně začali řádně vnímat těsně po válce, jako by byl něco zcela nového; před válkou jsme poslouchali leda maminčiny národní písničky, během války u nás kulturträgři jazz zakazovali a teprve s koncem války jsme se dostali ke starým deskám Osvobozeného divadla, které před námi dlouhá léta rodičové schovávali. Přesto ale (dovolím si parafrázi na předmluvu W+V ke Slaměnému klobouku) do nás jazz či swing vklouzl, když jsme byli počati..."

Celé vyprávění najdete na serveru Folktime.

Patrik Stach | 12.12.2007 | Uke-banjo | Ohodnotit článek 0/0 |

pridej.cz

Komentáře

Přidání komentáře

Jméno:
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: