Uke-banjo a podzim

Pomalu přichází podzim, zdobí den fialovými trnkami a rudými šípky, vzduch je jiskřivě průzračný a sluneční paprsky tak tak dosáhnou skrz svetr na kůži. A les voní houbami a tlením. Ideální čas sednout na vlak a jet ven. Jak stárnu, stává se pro mne tenhle okamžik stále vzácnějším a stále krásnějším. Poprvé jsem s sebou vzal i uke-banjo a spolu s Wimpym si zahráli ve vlaku. Bylo to fajn, lidé kupodivu neodcházeli do jiných vozů, naopak. Paradoxně přicházeli. Možná to bylo způsobené tím, že první vagón začal u Bojova hořet. Naštěstí byla ve stanici hospoda. Čekali jsme na hasiče, ve skřehlých prstech drželi sklenice s ledově vychlazeným pivem a tak nějak vládla podzimní idyla.

S banjolele ve vlaku

Postával jsem ve slunci ve dveřích prázdného vozu a jen tak z radosti brnkal na banjo, vlak stál, hasiči nikde a víkend teprve začínal. A já dostal chuť na druhé pivo a kochal se.

Vzpomínám, že se kdysi ve vlacích hrávalo často a hodně, rád jsem poslouchal i hrál, jelo se vstříct dobrodružství a cesta příjemně ubíhala v kruhu kamarádů. Poslední roky jsem nástroj nevozil, na kytaru jsem neměl futrál a uke-banjo nevnímám jako sólový nástroj. Ale tentokrát s námi jela Wimpyho kytara a mně se to strašně líbilo.

Víkend byl zdařilý, na Staré Huti jsme se nachomýtli k zahradní slavnosti ve stylu první republiky, před vilou bratrů Čapkových zpívaly Sestry Havelkovy, kolem se promenovaly dámy v secesních šatech a pánové v buřinkách a vestách s hodinkami. Podívali jsme se na Kocábu do chaty Jardy Mottla a hlavně... pořádně si zahráli a zazpívali.

Patrik Stach | 16.09.2008 | Uke-banjo | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (2)